imagazin arrow2-left arrow2-right arrow2-top arrow-up arrow-down arrow-left arrow-right cart close dossiers education fb instagram menu notification oander rss rss-footer search service shuffle speech-bubble star store stores tests twitter youtube

Odstartujte nový rok efektivně!

Aplikace, které vám pomohou dosáhnout vašich cílů.

Rozhovor s Jiřím Prskavcem, olympijským medailistou


Společnost iSTYLE podporuje řadu zajímavých umělců a sportovců. Patří mezi ně i olympijský medailista Jiří Prskavec, vodní slalomář a kajakář závodící v kategorii K1. S úspěšným závodníkem jsme se setkali, abychom si popovídali o jeho zálibách, aktuální přípravě, blížící se sezoně a pohledu na technologie.

I přes své mládí už má na kontě řadu velkých úspěchů, mezi něž patří tři tituly mistra světa, šest titulů mistra Evropy a bronzová medaile z olympijských her v Riu. K tomu navíc čtyřiadvacetiletý reprezentant na šampionátech vybojoval množství stříbrných a bronzových medailí.

Nedávno jsme se doslechli, že mezi vaše hlavní záliby patří pes, přítelkyně, hry a poker. Platí to pořád?

Tak nějak to platí všechno. Když se pohybuji v Praze, nemám moc času na ty hry, ale když jsme pak třeba na soustředění, zahraju si rád. Nicméně není to tak, že bych pařil ty v současnosti nejoblíbenější hry, ale rád si zahraju s klukama z týmu nějaké oldschool hry. Třeba Age of Empires, to mě baví. Neláká mě v tomto směru novota.

Stejně tak je tomu u pokeru. Pořád platí, jenže jsem hrál s kamarádem dost online. Sešli jsme se a hráli různě turnaje. S tím novým zákonem však přišly problémy a vlastně až nedávno se zase povolily turnaje, že se dají z Česka hrát. Poslední rok jsem to tedy dost vypustil.

Trénovat musíte i teď přes zimu, kde trénujete? Funguje něco jako vyhřívaný kanál?

Jojo, mimo sezonu musím normálně trénovat, trénuji v Troji. Bohužel vyhřívanou vodu nemáme, musí se prostě trénovat v těch pár stupních nad nulou. Je to hodně studený. (smích) My máme samozřejmě dobré oblečení, nějakým způsobem jsme chráněni – třeba přes ruce jsou takové pytlíky. Ale voda se tam samozřejmě dostane, pořád je potřeba mít přímý kontakt s pádlem. Obličej pak není chráněný vůbec. Je to dost nepříjemné. Na druhou stranu v takovém chladu nejezdíme divokou vodu, jezdíme na začátku kanálu pěkně na rovné vodě. Netrénujeme techniku, jen najíždíme hodiny, aby tělo pořád něco dělalo.

Kdy vlastně začíná sezona?

Velký závody přicházejí někdy od května, kdy začínáme domácí nominací. Pak v červnu startuje Mistrovství Evropy v Praze, což je velký lákadlo pro všechny z nás. Teď probíhá soustředění v Austrálii, kde odjedeme i první závod. Vzhledem k tomu, že je Austrálie vlastně nejlepší destinace, tak tu většina závodníků je. Všichni to jedou z tréninku, na závod není žádná speciální příprava, ale je tam světová špička.

V čem je Austrálie nejlepší?

Teplo a kvalitní trať. Možnosti pro nás přes zimu nejsou úplně velký, byl jsem třeba v JAR na řece, což bylo jen na dva týdny s trochou tepla. Pak už jen běžky, teď přichází Austrálie, Spojené arabské emiráty a Nový Zéland. Zéland je nejdražší, přičemž se na trati nesjíždí tolik závodníků. Zaplatit trať je tak docela velký problém a stojí to dost peněz. Emiráty jsou nejblíž, ale nedá se tam nic moc dělat. Po třech týdnech tak má člověk hlavu úplně mimo. V Austrálii je klíčové, že jsou tu podmínky úplně super, člověk je půl hodiny od Blue Mountains. Volný čas se tam dá trávit perfektně – já tu jsem po osmé a už jde o takový druhý domov. Člověk se během dvou měsíců nenudí, což je pro psychiku zcela klíčové.

Vy ostatně v zahraničí trávíte spoustu času, můžeme zmínit třeba dlouhý pobyt v Kanadě.

No, to byly dva roky. Tam jsem jel kvůli angličtině, táta tam dostal nabídku na trénování v místním klubu. Ptal se mě s mamkou, jestli pojedeme s ním, jestli to má vzít. My oba kvůli té řeči a zkušenosti souhlasili. Dva roky jsem tam tedy žil, studoval a trénoval.

Tam musí být ještě větší zima než tady, ne?

No, to sice je, ale zase je tam v létě větší teplo. Jsou tam zásadní teplotní rozdíly. Zima je tam veliká, ale tím, že to bylo kousek od Ameriky, a Severní Karolína má taky kanál, tak to tam od února března šlo. My jsme navíc jezdili i do Mexika na řeku, kterou jsme tenkrát úplně náhodou vybrali. Byla tam nějaká americká cestovka, potkali jsme se náhodou s člověkem, co ji vlastnil a říkal, že má krásný úsek řeky. Tak jsme sedli do auta – já, táta a manažer kanadského svazu. Měli jsme na střeše sedm lodí, kanadské svazové auto, pak to byl Němec, dva Češi… Když se nás na hranicích ptali, kam jedeme, tak po oznámení: „Do Mexika,“ na nás koukali jak na blázny. (smích) Tam jsme jeli týden, přivezli jsme si vlastně i brány a všechno jsme natahali. Každopádně to bylo nakonec nádherný, opravdu super.

Zima v Kanadě je hrozně hezká, je tam strašně moc sněhu. Byla to dost jiná příprava – nejezdili jsme na vodě, ale chodili jsme hodně plavat, jezdili na běžkách. Ty podmínky na tohle tam byly úžasný. Ta zkušenost byla skvělá. Navíc mají nádherný řeky. Já, jak hodně trénuji na branách a tak, tak vždycky když se můžu vrátit na tyhle krásný řeky a sjet si je, jde vlastně o návrat ke kořenům. Vždy si vzpomenu na Kanadu, kde jsme tohle dělali často.

 

Je těžké najít řeku, na níž by se dalo potrénovat?

Je, protože dneska potřebujeme zpětné proudy po stranách, takže ta řeka musí mít dost vody, nesmí být nijak extrémně těžká a musí mít vracáky po stranách na protivodní branky. Takže těch úseků na řece, kam člověk přijede a řekne: „Takhle by to šlo,“ tak těch je strašně málo. Navíc má ta řeka velký problém v kolísání. Kanada je přesný příklad – na jaře to bylo super, kdy měsíc byla ta řeka perfektní, ale v létě už to vůbec nešlo. Přitom šlo o jednu z nejkrásnějších přírodních cest, na nichž jsem kdy jezdil.

Myslím si ale, že pro závodníka je obrovská výhoda, když může jezdit i na přírodních řekách. Vše se chová úplně jinak, musí se víc pádlovat. Není to tak, jako když uděláte umělou řeku, kde mají překážky nějaký pravidelný tvar. I ty válce a vlny, který to vytváří, tak jsou hrozně pravidelný. Na řece se furt něco mění, vše je nepravidelný, závodník musí neustále reagovat.

V Česku tu možnost moc nemáme, naštěstí jsem v Kanadě tu šanci měl. U nás je jediná šance pod přehradou na Lipně. Tam to jednou dvakrát do roka pustí na závody. To je takový vodácký svátek dvakrát za rok. Ale nic celoročního tu nemáme.

Když letíte do Austrálie nebo na Nový Zéland, jde o drahé destinace. Jak probíhá financování podobných soustředění?

Na zimní přípravy jezdíme skupinově, takhle je to spíš součástí klubu. Ale dneska už s tím problém není – mám nějakou podporu z Českého olympijského výboru, většinou si tu sezonu zvládnu poskládat tak, že mi tyhle finance zajistí přípravu. Když jsem ale začínal, byl jsem kolem těch 17, tak to za mě platili rodiče. Sice byl nějaký malý sponzor, ale nezaplatilo se to.

Jedna podobná cesta do Austrálie vyjde na 120 tisíc. Samozřejmě záleží na tom, jak to uděláte. Těch 120 tisíc je na dva měsíce vlastně základ. Jedeme v šesti lidech, pronajmeme si baráček, do toho ten kanál, což je zásadní výdaj. Samozřejmě pak do toho jídlo a věci kolem. Každopádně dnes už jsme se dostali na takovou úroveň, že je dobré si s sebou vzít i fyzioterapeuta, mít i nějakého maséra. Je super, že tam jezdí docela dost lidí z Česka, takže třeba fyzioterapeuta lze vzít i v rámci svazu pro více skupin.

Dnes už se vám to asi nestane, ale byly dřív situace, kdy jste kvůli financím museli přípravu nějak zásadně změnit či omezit?

Nevím, jestli se to dá takhle říct. Já neříkám, že jsou to úplně malé peníze, ale v porovnání s ostatními sporty, tak ani ta Austrálie pro nás není zas tak drahá. Když si člověk řekne, že se do toho ty tři platy dají, poskládá se to. Já jel poprvé v sedmnácti, podruhé v osmnácti – tehdy jsem si poprvé vyjel reprezentaci, od dalšího roku už jsem pak neměl s financemi problém. Byla první medaile, pak už to šlo. Rodiče to naštěstí nemuseli dotovat tak dlouho, ale když tam třeba někdo jede pětkrát bez podpory, tak už jde o drahou záležitost. Právě proto jsme jezdili třeba i to Mexiko a další destinace, které jsou zásadně levnější.

Jakým způsobem vlastně probíhá celé financování? Dostáváte třeba za závody odměny podle umístění?

My nemáme vůbec žádný odměny za závody světových pohárů či mistrovství světa, jediná odměna je od Svazu za mistrovství světa a Evropy dospělých. Krom toho jsou odměny za výsledky nulový. Já dnes mám to štěstí, že mí sponzoři dávají odměny za výsledky v jednotlivých závodech, přičemž to nemusí být jen to mistrovství světa. Ale že bychom třeba od pořadatele nebo mezinárodní federace dostali za titul mistra světa nějaký finanční obnos, to vůbec.

Jediný, za co odměna bývá, je celkové pořadí ve světovém poháru. Tam nějaké drobné prize money jsou. Ale jsou opravdu malý – v poměru k tomu, co třeba stojí jen objet ty závody, tak se to ani nezaplatí.

Vy jste minulý rok začal dělat vysokou školu. Jak náročné je ji naskládat do kalendáře profesionálního sportovce?

Naštěstí je dálkově a jde o školu kolem toho, co mám nejradši – sportu. Studuji obor kondičního specialisty, zatím jsem se jen v několika málo předmětech setkal s tím, že by mě to nebavilo. Naprostá většina předmětů mě baví, zatím jedu podle plánu, takže ve třetím semestru úplně v pohodě.

V minulosti jste říkal, že byste v budoucnu nechtěl být manažerem, ale spíš trenérem. Hrálo tohle roli právě při volbě školy?

Určitě. Já vím jistě, že chci do budoucna něco dělat s tím sportem. Nevím, jestli budu chtít být vyloženě trenér, ale táhne mě to k tomu nejvíc. Teď ale těžko říct, já hlavně doufám, že ještě pár sezon zvládnu odjezdit jako závodník. Myslím si ale, že u toho nakonec skončím. Trenérství je ta věc, kam mě to táhne, dejme tomu u juniorského týmu. Bavilo by mě asi i organizovat soustředěni pro mladší, hledání talentů.

Myslím, že na tohle mám docela oko, navíc u mladých je jedna ohromná výhoda – strašně rychle se zlepšují. Nevím, jestli bych úplně chtěl trénovat vrcholovou úroveň, kde je to opravdu těžký. Trénujete třeba pět let a zlepšení je tam hrozně malý, jde spíš o udržování toho top levelu. Ale já bych se právě raději zaměřil na ty juniory, kde každý rok poskočí o několik úrovní výš. To je v současnosti moje vyhlídka, kam bych rád směřoval.

Na vodu jste se dostal díky rodičům? Přeci jen oba dělali to samé…

Dělali, ale nikdy mě do toho netlačili. Táta tenkrát říkal, ať zkusím lyžování, protože máme část rodiny v Jablonci. Tak jsme se stejně starou sestřenkou začínali na lyžích, pak jsem někdy v osmi začal s vodou a od prvních závodů to sedlo. Na prvním závodě jsem byl třetí – sice s minutovou ztrátou, navíc ze šesti startujících – ale měl jsem na krku tu medaili, stál jsem na stupních vítězů. Díky tomu to ve mně zůstalo, že se mi tohle líbí.

Když jsem se narodil, tak táta ještě do mých šesti let aktivně závodil. Máma zase dělala pro český svaz fyzioterapeutku. Takže já jsem s nimi odmalička objížděl ty největší podniky, třeba v osmi letech už jsem znal ty největší osobnosti, všechny ty vzory. Všichni byli kolem vody, všichni znali i mě. Já jsem jim tak mohl pogratulovat po závodech a tak. Už to pro mě znamenalo hrozně moc, byl jsem v tom sportu vlastně narozený. Pak, když se mi začalo dařit, tak jsem nechtěl měnit. Bylo to to, co mě naplňovalo.

Jako malý jste měl Perthesovu chorobu (choroba, při níž kvůli poruše prokrvení dochází k „rozpadu“ kyčelního kloubu), z tohoto pohledu jste si asi vybral ideální sport, že?

Přesně tak, já ten problém dneska nevidím. Ale na druhou stranu mě to i tak trochu omezuje, třeba při protahování a tak. Něco dodnes dělat nemůžu, ta pohyblivost v kloubu je omezená. Nedokážu přesně určit, do jaké míry bych se mohl věnovat dalším sportům. Vím, že třeba Ondřej Moravec měl úplně to samý, akorát on tenkrát zvolil rehabilitační cestu a dostal se z toho bez operace. Mně tenkrát doporučili operaci, že to bude lepší.

Určitě mě to v nějakých směrech omezuje, ale vybral jsem si dobrý sport, kde to není zásadní hendikep. I když trošku i tady. Ani během přípravy na běžkách to není problém. Nejde totiž o zátěž, jako spíš o možnost pohyblivosti. Když dělám levý úklon, tak cítím, že v jednu chvíli nejde noha dál. Nebo si třeba nesednu do tureckého sedu. V lodi je to ale úplně v pohodě.

Když jsem přišel na nějakou sportovní prohlídku, vzpomínám, že se doktor strašně divil. Prý nechápe, jak může být vrcholový sportovec s tímhle hendikepem. On ale nevěděl, co přesně dělám. (smích) Zavolal si další tři kolegy a říkal: „Podívejte se, to je neuvěřitelné!“

Ale jak říkám, pro mě to není omezující. Ten kloub by možná nevydržel, pokud bych dělal na něj něco hodně namáhavého, třeba běhal. Věřím, že by tam ten problém mohl přijít. Myslím si i to, že za nějakých deset dvacet let s tím problém bude. Kloub je uměle upevněný a časem asi něco přijde. Zatím to na sobě nepociťuji.

Když jsme přišli na rozhovor, na první pohled jste přesně trefil typ mého notebooku. Technologie vás nějak víc zajímají?

Úplně tak bych to neřekl, ale přeci už jsem skoro generace Z, i když jde tedy Utubering už trochu mimo mě. Každopádně jsem s tím vyrůstal, vždy mě to trochu bavilo. Ne, že bych se o to nějak víc zajímal, ale rád jsem řešil problémy. Když mi něco nefungovalo, v klidu jsem s tím strávil dlouhé hodiny, než jsem to vyřešil. Spíš mě bavilo to zkoumání.

Jinak jsem teď na Applu, kde tohle už odpadlo. Na jednu stranu to velice oceňuji, na druhou stranu se o to víc potom vrtám ve starých přístrojích. Když třeba mamka přijde s tím, že něco nefunguje, jsem schopný s tím být spoustu času.

A podaří se nakonec problémy řešit?

Většinou jo – v řadě případů jde o nějaké triviální řešení a já jsem jen celou dobu hledal cestu úplně někde jinde. Ideální scénář je, když po hodině snažení prostě zkusím zařízení restartovat a ono to funguje. (smích)

iMac Pro
Apple Inc. (AAPL)

Tohle už jste četli?

Nový systém se zaměřuje především na dvě oblasti: na uživatelský zážitek a na výkon. Z pohledu výkonu staví na novém frameworku Metal, který Apple již dříve přinesl na iOS. Metal kombinuje schopnosti technologií OpenGl a OpenCL do jednoho prvku.

Klikněte zde!